Zvířecí farma Made in Czech Republic

Podnikněme nyní velice krátkou výpravu za jedním konkrétním případem. Bát(h)oryáda. Abychom pochopili alespoň z části, jakými pravidly se naši žurnalisté řídí, vezměme si k ruce slavný Orwellův román "Zvířecí farma". Jsou v něm uvedeny přesné postupy, jak roztřídit společnost a jak nakládat s těmi, kdo podle elitou daných společenských norem, jsou nežádoucí.

George Orwell - Zvířecí farma. Obálka českého vydáníGabriel Gössel

1. Vytyčení mantinelů. Rozřazení na špatné hochy a dobré hochy. Dobří hoši jsou nám velmi dobře představováni. Nejsou sice v novinách a médiích každý den, ale když se jedná o nezávislost Tibetu, návštěvu Dalajlámy, Gay průvody nebo například okurkové šílenství, čili ožehavá celospolečenská témata, která nutně potřebují k sobě slova jako podpora, právo, tolerance, bezpečnost nebo zdraví, hned tu máme jasně představené ty dobré a ty špatné. Už se nikdo neptá na to, kde se vzala ona skutečnost, že člověk s rozdílným, nicméně zcela legitimním pohledem na věc, je okamžitě ten špatný a ten s módním a podbízivým názorem je dobrý. Pokud chceme proniknout na další úroveň a číst dál mezi řádky, nesmíme se nechat ovlivnit počátečním psychologickým nátlakem, ale ihned zpozornět a přenést se přes něj. Zde ovšem začíná pravý boj. Na scénu totiž přichází osvědčený recept, se kterým uspěli všichni velcí světoví vůdci a strany.

2.Řeč je o nálepkování a systematickém zesměšňování. 19., 20., 21. století, funguje to vždy a pokaždé a bude to fungovat tak dlouho, dokud budou lidé líní a bojácní sami přemýšlet. Je velice jednoduché říci o někom, že je fašista a „extrémák“, podložit to absolutně vykonstruovanými, ale za to siláckými argumenty. Je to jednoduché, protože se média spoléhají na to, že nebudete pátrat po pravé pravdě. Pro jistotu jsou uváděny buď zdroje od vládních činitelů (někdo tak vysoký přeci nemůže lhát a přesto víme, že lže) nebo, když už je to úplný výmysl, uvádí se nejmenovaný nebo blízký zdroj. Tento podvod je starý jako žurnalistika sama a patří k základní výbavě každého prváka na studiích žurnalistiky. Pomluvy a nálepky se dají stupňovat. V příštích článcích se může uvést, že dotyčný je přímo nacista nebo popírač holocaustu, či přímo nenávistný antisemita. Zároveň musejí novináři dávat veliký pozor na to, co dotyčný vypustí do světa a vše bagatelizovat nebo raději vůbec neuveřejňovat.

3. A je zde hlavní zápletka. Další ze stupňů je skandalizování, protože čtenáře neudržíte jen u pomluv. Vezměme si například kandidaturu pana Bátory za Národní stranu. Tato strana je řádně zaregistrována na ministerstvu vnitra, všemi uznávaný politolog a odborník na extremismus uvedl, že nelze tuto stranu považovat za extrémistickou, ale to vůbec nevadí, protože měla kdysi ve svém videoklipu cikány, které chtěla vystěhovat do Indie. A máme to tady. Co na tom, že to bylo úplně jinak myšleno a že tento videoklip vzbuzoval velké sympatie. Podobným stupňováním jako v bodě 1 a 2 se dopracuje redaktor k tomu, že Národní strana získá všeobecnou nálepku extrémistická, neonacistická, nesnášenlivá a podobně. Nezbývá než spojit pana Bátoru s touto již vyprofilovanou stranou a otevře se před vámi nevyčerpatelná nit, na které můžete stavět jakýkoli článek okolo pana Bátory.

4. Syntéza Vytrhávat věci z kontextu je cesta k vítěznému cíli do hlavy čtenáře. Jde o to, jakým způsobem Bátora kandidoval kdysi za Národní stranu a za jakým účelem. Pátral jsem a ani v jednom článku Novinek, iDnes a podobných velkých médií nebyla ani jedna citace pana Bátory na uvedené téma, proč kandidoval a jak kandidoval. Je to logické. Nehodilo se to do kontextu, protože by to zničilo celou tu práci, kterou jsme si prošli. Takže, když máme nacistu Bátoru a neonacistickou Národní stranu, není nic lepšího než obojí spojit a vznikne Vám bomba.

5. Repetere sapientiae matrem. Ano, kouzelník propagandy Goebels říkal, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Proto opakování je zde v uvozovkách matka moudrosti.

Zdá se Vám to přitažené za vlasy? Věřte, že není.